Vracel jsem se asi v půl devátý domů a cestou si ve Světozoru koupil zmrzku a šel s ní Vodičkovou směrem k Mekovi, vychutnaval si Crema Catalana, kávovou a tu třetí, co nevim, jak se jmenovala, byl zahloubaný hluboko do sebe, relaxoval po vyčerpávájícím dni a hlavně si užíval, že na mě nikdo nemluví, že já nemluvím na nikoho a mám klid. "Se divim, žestesi místo tý zmrzliny nedal rači pivo!" Ozval se vedle mě najednou bodrý hlas. Kluk v bílé košili, černém obleku. Co na to, kurva, říct? Prostě jsem měl ten večer větší chuť na zmrzlinu než na pivo, no a? Zmohl jsem se na chabou výmluvu, že mám prostě rád sladký a začal analyzovat situaci: a) homosexuál, kterej mě chce sbalit; b) fanatik na misii; c) týpek, kterej si chce jenom pokecat. "Můj kamarád z práce, team leader," d) nabuzená kancelářská krysa se vrací z teambuildingovýho nebo komunikačního kurzu a poctivě plní domácí úkoly "zase jí gomový medvídky... Má je seřazený na stole a celej den..." nevim jak pokračoval, moc jsem ho neposlouchal, docela mě rozhodil, jak mě vytrhl z mého soustředění se na úplně jiný, tak vzdálený věci. Začal jsem přemýšlet, jak se ho slušně zeptat na motivaci a případně se diplomaticky vykroutit, ale bylo mi jasný, že nejsem ve své kůži. "Vy studujete?" Zkusil to ještě jednou, když jsem se nezmáhal na odpovědi na jeho repliky. Takový vyzvídání mě trochu naštvalo. "Chcete ode mě něco?" Vypadlo ze mě najednou, tónem blízkým absolutní nule, že jsem překvapil i sám sebe. "Tak jsem se zeptal, noo :_(" řekl trochu zklamaně, trochu naštvaně a zmizel v McDonaldu, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Smůla, ale fakt si vybral špatnou chvíli. Vzpomněl jsem si na (více méně pravdivý) stesky na českou kyselost a apriori nasranost a trochu zpytoval svědomí a říkal si, že jsem to možná přehnal. Ale přeci když si někdo vybere tu úplně nejblbější chvíli za celej den a ještě se počíná tak... dejme tomu - neobratně - ať už chtěl cokoliv...