Když končila 2. světová válka a hrdinná Rudá armáda osvobozovala naši krásnou vlast, zrovna kvetly šeříky, jejimiž květy vděční Češi osvoboditele vítali.* Teda, věta jako z diktátu. Tak nám to aspoň vyprávěla souška učitelka na hodině idelologie v první nebo druhé třídě. Však jsem také chodil do ZŠ 9. května, jak se tehdy jmenovala a na jejiž jméno jsem měl být pyšný**. Stojí v ulici pojmenované po generálovi Jeremenkovi, který se - podle soušky učitelky - vezl v prvním sovětském tanku, který vjel do Prahy. Gončarenkova je hned z druhé strany. Na Rusáky jsem nikdy nevěřil, to mě doma naučili***, ale tohle mi prostě nějak uvízlo v paměti. Že z Československa Němce vyhnali Rudoarmějci je ale fakt, i když by nám teď určitě bylo líp, kdyby se tehdy neobtěžovali a nechali už ten kousek Evropy na Američanech. A opravdu, vždycky začátkem května voní a kvetou šeříky. Ale nikdy jsem nepochopil, co je to vděčnost ruské armádě. * - Házeli je pod pásy tanků, na vojáky, zastrkávali je za klopy jejich uniforem a cpali jim je do náručí. ** - Moc jsem tehdy nechápal, co to znamená být pyšný a už vůbec ne, proč bych to měl být zrovna na tak bezvýznamnou věc, jakou je jméno školy. Teď už na jméno školy pyšný jsem. *** - Říkali mi něco v tom smyslu, že o všem, co se týká Rusáků, dělníků, KSČ a podobně, se ve škole lže a mám se radši zeptat doma, jak to bylo doopravdy.